- Nadační oblasti
- Gifted Children
Daniel od malička miluje čísla, fyziku, analytické uvažování. Vždycky potřeboval pátrat po tom, jak věci fungují, a od obou rodičů dostával dost podnětů k tomu, aby se posouval. „Člověk prostřednictvím matematiky a fyziky, kdy matematika je nástrojem fyziky, dokáže dát logiku světu okolo sebe,“ vysvětluje nadšeně.
Jako dítě však narážel na nepříliš podnětné prostředí především v předškolním vzdělávání, kdy se nejvíce cítil být jiný než ostatní. Na gymnáziu mu pak bylo lépe než na základní škole. Poprvé zažil pocit, že se musí učit, a přišly další výzvy.
Inspirovaný staršími kolegy z gymnázia si vybral Cambridge jako nejlepší možné vzdělání v oboru. Studium na této prestižní univerzitě probíhá jinak než u nás. Učiva je hodně a mít nadání zde nestačí. Obstát totiž musíte mezi minimálně stejně přemýšlivými kolegy.
Agátka je moudrá mladá dáma, jež dokáže komunikovat takřka o všem na úrovni blízké vzdělanému dospělému. Když jí ale bylo pět, nebyla schopná najít své místo v dětském kolektivu. I když se snažila zapadnout, odjakživa jí bylo lépe s dospělými.
Jak rostla, k její živosti se přidala absolutní potřeba vědět. Všechno. Měla stále větší hlad po informacích a snažila se porozumět věcem do hloubky. Vysoké nároky, které na sebe měla, se s nástupem do první třídy vystupňovaly. Nic si neodpouštěla. Trápily ji silné a nepřehledné emoce. Díky zvýšené citlivosti a přemýšlivosti působila jako slabá a příliš jiná.
Ve třech letech ji zajímal mechanismus fotosyntézy, ve čtyřech začala číst a k pátým narozeninám si přála jediné: opravdový model lidského těla. Když si doma uvědomili její přemýšlivost, zvažovali individuální vzdělávání. „Také si však uvědomovali, že by to znamenalo držet mě dál od reality většinové společnosti. A věděli, že se v ní naopak musím učit fungovat."
Nastoupila na běžnou základní školu. „Svým spolužákům jsem byla pro smích, ale nepřijala jsem roli oběti. A oni, protože jsem byla dívka, si nikdy netroufli na nic jiného než na slovní útoky,“ popisuje Darja dál se stejnou věcností. Zpětně uznává, že byla pro děti svého věku oříšek.
Na první pohled je Michal Stefanov v tom nejlepším smyslu slova normální dospívající kluk. Ale když posloucháte jeho příběh, zjistíte, že to tak úplně není.
Michal chodí do kroužku dobrovolných hasičů, kde našel přátelství u dětí i dospělých. Michal je typickou ukázkou tzv. dvojí výjimečnosti. Na jedné straně se musí vyrovnávat s dyslexií, dysortografií a dysgrafií v písemném projevu a vývojovou dysfázií, jež ho brzdí v komunikaci ústní. Má i mírnou formu poruchy pozornosti.
Nela je schopná se zasvěceně bavit s každým o jakémkoli tématu a velmi dobře tomu přizpůsobit úroveň a styl komunikace.
Její hlas nelze přeslechnout. Nela je nebojácná, vstřícná a hodně mluví. Je velmi emotivní, nálady dokáže střídat velmi rychle. Už několik let má také poměrně jasno o svém povolání – buď bude mít farmu, anebo bude veterinářka. A před rokem jí navíc učaroval svět společenských tanců.
Péťa byl odjakživa veselé dítě. „První úsměv na tváři vykouzlil už v porodnici,“ vzpomíná na narození svého syna maminka Monika Dvořáková. Péťa byl vždy akční a dodnes potřebuje hodně pohybu, zároveň je však velmi zvídavý a od svého okolí vyžaduje neustálou interakci.
Číst se naučil sám ve čtyřech letech. „Maminka s tatínkem neměli tolik času, aby mi pořád četli, tak jsem se to naučil sám, abych na ně nemusel čekat,“ konstatuje Péťa.
Když Marie Hájek Salomonová založila organizaci Nevypusť duši, která mezi mladými zvyšuje povědomí o duševním zdraví, bylo jí třiadvacet. Dovedly ji k tomu vlastní zkušenosti – studium na prestižních školách, velká touha mít dobré školní výsledky, zároveň ale pocity smutku, prázdnoty a beznaděje, které si dlouho neuměla vysvětlit.
Vždycky měla vnitřní motor, ve škole ji bavilo mnoho věcí, chtěla něco dokázat. „Možná až na trojku z fyziky jsem měla velmi dobré výsledky, protože to mě v mých očích dělalo dobrým člověkem – mít dobré známky,” říká zpětně. Současně však byla stále více extrémně vyčerpaná a zoufalá. „Představovala jsem si, že by ten můj mozek mohl někdo vyndat, dát do nějaké sklenice s lihem a nechat ho chvíli tam, abych si odpočinula. Nedokázala jsem své pocity ani myšlenky zastavit. Nemohla jsem dobře spát, pak už ani se učit.“
Jan Lukačevič je kosmický inženýr a popularizátor vědy. Stal se členem poradního týmu mladých lídrů pro NATO. Je občansky aktivní: před pár lety pomáhal lékařům během pandemie, nyní vyrábí zákopové svíčky pro válečnou Ukrajinu. Úspěšný aktivní mladý muž, jehož dětství nebylo ale vždycky snadné.
Když byl dítě, byl Jan jako houba: co uslyšel, to si zapamatoval. Kvůli šikaně, které čelil, se v něm ale hromadila frustrace a agresivita. Jako vysvětlení se použila jeho nadprůměrná inteligence, na níž se napletl příběh o ne úplně společensky jednoduchém chování. „Místo toho, aby se ve škole řešilo, proč se ve mně hromadila agresivita a hledaly se cesty k tomu začlenit mě do kolektivu, zbyla jen snaha najít vysvětlení,” konstatuje Jan.
Mami, ale oni to myslí vážně!
„Ty seš úplně blbej, brácho!“ zaslechla jednou Dana Hádková z dětského pokoje. Zbystřila. Syn Albert ale vzápětí pokračoval: „Přece se se mnou nemůžeš srovnávat, jsem o tři roky starší. Ty jsi chytrej, ale ještě nemůžeš vědět všechno.“
Oba bratři, třináctiletý Albert i desetiletý Hugo, jsou mimořádně nadaní. Albert se už od první třídy potýkal ve škole s problémy, nudil se, což pro něj bylo frustrující. Hugo jako druhorozený měl už mnoho věcí “vyšlapaných”. „Tušili jsme, s čím vším se může nadané dítě potýkat, a už tam nebyly takové ty aha momenty,” vysvětluje Dana.
Chceme mít hlavně spokojené dítě
Josefovi je sedm, chodí do první třídy, dávno počítá do tisíce, násobí a rozumí dělení. Školní docházku zpočátku komentoval slovy, že jde o ztrátu času - ale to koneckonců říkal i o školce.
Josef je nadané dítě a jeho rodiče, Kamila a Martin Jírovcovi, tak při výběru školy měli těžkou hlavu: „Bylo pro nás důležité, aby chodil někam nejlépe v blízkosti domova, aby měl partu kamarádů, mohl s nimi chodit ven na hřiště si zakopat, aby nevyrůstal v bublině,“ říkají. Josef sice udělal přijímačky do univerzitní základní školy při ČVUT, oni ale nakonec zvolili základku v pražské čtvrti Břevnov, kde žijí. „Nechceme ferrari, ale zdravé dítě, které bude spokojené,“ vysvětluje Kamila.
Úplně první, kdo Jírovcovým řekl, že by mohli mít doma nadané dítě, byla jejich logopedka. „Myslím, že to zmínila už na prvním sezení. Říkala: On je nadaný, že jo? Já na to, že nevím. A ona: Já už pár dětí viděla a můžu vám říct, že je.“
Svět je přece plný divů!
Klára Egerová nedávno začala studovat diplomacii na Vysoké škole ekonomické v Praze a souběžně i psychologii na University of New York in Prague. “Je to skvělé, obě školy mě baví,” říká.
Na ten pocit čekala dlouho. Na základní škole i gymnáziu se často nudila, látku buď uměla, nebo se ji naučila mnohem rychleji než ostatní a pak musela čekat, až ji doženou.
Myslela si, že je divná. Kromě odlišného studijního tempa měla problém i s mezilidskými vztahy, nedokázala se v nich orientovat, nechápala spolužáky a oni zase nerozuměli jí. Klára si vytvářela vnitřní hradby, měla pocit, že jen za nimi může být sama sebou.
Follow Us
