V lidech, které podporujeme, i v těch, s nimiž spolupracujeme, vidíme příběhy a přejeme si, aby je viděl i svět kolem nás. Přinášíme některé z nich, v nichž přemýšliví mladí lidé odhalují kousek sebe, svých snů, tužeb i překážek, které musí překonávat. Můžeme tak společně nahlédnout do jejich světa a vnímat jeho jedinečnost.
Přemýšlivec myslí jinak - myslí nepřetržitě.
Je nápaditý, zvídavý, uvažuje logicky.
Může být tvrdohlavý, přehnaně kritický či přecitlivělý.
Tvoří složité větné konstrukce, anebo mluví málo z obavy,
aby se nevyjádřil špatně.
Brzy se zajímá
o písmena, čísla, vesmír, elektřinu
či smysl života.
Naším posláním je vytvářet prostředí, ve kterém může dítě růst, rozvíjet se podle svých potřeb a plně využít svůj potenciál. Prostředí, kde je normální přijímat jedinečnost každého z nás tak, aby každý z těchto skrytých příběhů nakonec našel svůj lepší konec. Proto měníme pohled na nadané a usilujeme o společenskou změnu.
Se svou prací míří do vesmíru, na zemi to ale neměl jako dítě vždycky lehké.
Jan Lukačevič je kosmický inženýr a popularizátor vědy. Stal se členem poradního týmu mladých lídrů pro NATO. Je občansky aktivní: před pár lety pomáhal lékařům během pandemie, nyní vyrábí zákopové svíčky pro válečnou Ukrajinu. Úspěšný aktivní mladý muž, jehož dětství nebylo ale vždycky snadné.
Když byl dítě, byl Jan jako houba: co uslyšel, to si zapamatoval. Kvůli šikaně, které čelil, se v něm ale hromadila frustrace a agresivita. Jako vysvětlení se použila jeho nadprůměrná inteligence, na níž se napletl příběh o ne úplně společensky jednoduchém chování. „Místo toho, aby se ve škole řešilo, proč se ve mně hromadila agresivita a hledaly se cesty k tomu začlenit mě do kolektivu, zbyla jen snaha najít vysvětlení,” konstatuje Jan.
Lepší to nebylo ani na osmiletém gymnáziu. „Sice jsem byl mezi chytřejšími spolužáky, ale větší kámoši to nebyli,“ hodnotí přesun na novou školu Jan. Obrat nastal, když mu bylo patnáct. Začal závodně veslovat, hodně vyrostl, zmužněl, stal se součástí party. Na vysokou školu odjel do Prahy, kde na ČVUT začalo jeho “vesmírné směřování”. Ještě něco se ale tehdy stalo. Když mu bylo dvaadvacet, neléčená borelióza mu vymazala paměť. „Zapomněl jsem cizí jazyky i svoje dětství. Zůstaly jen střípky.“
I přes nepříliš ostré kontury svého dětství, Jan říká, že si však dobře pamatuje ten pocit, jaké to je vyčuhovat, nezapadat a složitě si hledat svoji cestu. „Talent a nadání je dar, který by se neměl vnímat jako přítěž. Přál bych si, aby se žádné dítě nemuselo dostávat do slepých uliček a pastí. Naopak, každý by měl mít možnost rozvíjet, co umí, a nic by ho v tom nemělo brzdit.”
