Přemýšlivec

Jak dlouho už tady působíte?
Do školy jsem nastoupila v roce 1998 jako učitelka. V té době jsem ještě studovala na pedagogické fakultě a potřebovala si přivydělat. Moje sestra, o hodně mladší než já, sem tehdy chodila, a upozornila mě, že jejich češtinářka odchází do důchodu. A tak jsem tu začala na částečný úvazek učit češtinu a dějepis.

Jaká to byla zkušenost - studovat a zároveň učit?
Na fakultě nám něco vyprávěli o dětech, ale já hodinu předtím ty děti učila. Tudíž jsem viděla, že odtrženost od praxe byla obrovská. Oborově jsme, myslím, byli připraveni velmi dobře, ale vůbec jsme nebyli připraveni na to, že před námi budou sedět živé děti, které mnohdy vůbec nebude bavit, co jim vykládáme. Původně jsem ale ani neuvažovala, že bych se stala učitelkou – chtěla jsem se věnovat vědecké práci, konkrétně literárním dějinám. Jenže ve škole jsem zjistila, že mě to opravdu baví - a zůstala. Od roku 2006 jsem zástupkyní, od roku 2013 ředitelkou.

V jakém stavu byla škola, když jste do ní přišla? A  jak se za ta léta proměnila?
Byla to menší škola, která tehdy čelila problémům s naplněností. Praha 1 není místem s vysokou koncentrací rodin s malými dětmi. V jednu chvíli, když se do první třídy hlásilo sedmnáct dětí, se dokonce reálně uvažovalo o uzavření.

A tehdy vznikl nápad zaměřit se na nadané děti?
Ano, hledalo se, jak zachránit školu. Kvůli nedostatku dětí tehdejší paní ředitelka rozhodla, že musíme školu zatraktivnit. Nabídnout něco, co jinde nenabízejí a co by mělo potenciál školu naplnit. A tehdy se objevila myšlenka věnovat se nadaným dětem, což byla skupina, pro niž tehdy prakticky žádná systematická podpora neexistovala. Na nadané děti jsme se začali cíleně zaměřovat v roce 2006 v souvislosti s přechodem z jednotných osnov na rámcové vzdělávací programy. Samotný program jsme spustili od školního roku 2007/2008.

Nejsou to dostihoví koně

Čím konkrétně jste se inspirovali, když jste začínali s programem pro nadané?
Využili jsme zkušeností s dětmi s poruchami učení, protože s nimi jsme intenzivně pracovali už od konce devadesátých let. Už tehdy jsme měli vytvořený systém, kdy děti pracovaly v malých skupinách mimo kmenovou třídu, kde jsme se jim mohli věnovat individuálně. Tuto strategii jsme přenesli i do programu pro nadané. Zároveň nebylo moc kde se něco učit, žádná školení, jak rozvíjet nadané, tehdy neexistovala. Začali jsme spolupracovat s Pedagogickou fakultou Univerzity Karlovy a taky organizacemi jako Mensa Česko nebo Centrum nadání, které tady po revoluci vznikly .

Co jste se postupem let naučili?
Byla to metoda pokus omyl. Třeba jsme si mysleli, že bude skvělé nadané děti úplně vyčlenit z běžné výuky jednou týdně na celý den – na tzv. projektový den. Zjistili jsme ale, že tím ztrácí kontakt s kmenovou třídou a necítí se v ní pak komfortně. Úplně jsme taky opustili model, kdy učitel zadal látku a se skupinou nadaných dětí pak pracoval jen asistent pedagoga. Ani to nefungovalo.

Jak tedy vypadá vaše výuka pro nadané děti dnes?
Na prvním stupni mají žáci mezi osmi až třinácti hodinami týdně, které tráví mimo kmenovou třídu. Věnují se jim proškolené učitelky prvního stupně a od třetí třídy druhostupňový učitelé – jedná se o češtinu, matematiku, nauku o světě a osobnostní a sociální výchovu. Skupiny jsou malé, maximálně patnáctičlenné, tvořené napříč ročníkem, a umožňují velkou míru individualizace. Nejde o to „dělat víc“, ale jít hlouběji, věnovat se látce, na kterou by v běžné výuce nezbýval prostor.

A jak to funguje na druhém stupni?
Obvykle nám ze třech tříd zbydou dvě, zbytek odchází na osmiletá gymnázia. Pak to funguje tak, že na češtinu, matematiku a angličtinu uděláme ze dvou tříd tři skupiny různých výukových úrovní, které jsou prostupné oběma směry. Když je žák dlouho nemocný, může přestoupit, nebo naopak když hodně zrychlí, tak taky. Anebo když si nesedne s učitelem, což se taky může stát.

Setkáváte se s tím, že program pro nadané někdo vnímá jako elitní? Už od samého začátku jsme řešili, že nechceme budovat elitu. Jak říká moje paní zástupkyně – nejsou to dostihoví koně. Nejde o to, že jsou děti vytrénované nebo že rychle a přesně plní úkoly. Jsou to často děti, které se neustále doptávají, zkoumají, hledají různé varianty řešení, nezajímá je třeba správné řešení, ke kterému by snadno došly, ale místo toho hledají řešení, které je zajímavé. Nebo je zajímá smysl úlohy víc než správný výsledek.

Metoda popcorn

V čem se ještě odlišuje práci se skupinou nadaných dětí kromě toho, že se látka probírá víc do hloubky?
Platí tam trochu jiná pravidla. Třeba “když chci něco říct, hlásím se” moc nefunguje. U těchto dětí je to často tak, že když mají přetlak, vykřiknou. Snažíme se proto o metodu, které říkáme pracovně popcorn. Vždycky dětem říkám, že popcorn taky puká postupně, takže musejí počkat, až ten před nimi domluví, a pak můžou něco říct. Chápeme ale, když se nepřihlásí.

Kolem nadaní panuje mnoho mýtů. S jakými jste bojovali na vaší škole?
To bylo úplně první, co jsme se učili – přijmout, že naše původní představa nadaného dítěte není ta správná. Na začátku jsme si pod nadaným představovali bystré, šikovné dítě, které splňuje nároky školy. Postupně jsme pochopili, že nemusí být úspěšné ve škole, může být nemotivované, a je to na nás, abychom ho motivovali. Učili jsme se také, jak nadání rozeznávat. My tomu říkáme „jiskření“ – že i když ho nebo ji zrovna nebaví konkrétní téma, nějaká jiskřička tam vždycky může problesknout a je potřeba ji zahlédnout.

Dalším pro někoho možná překvapivým faktem je, že dítě nemusí být vždycky zapálené jen pro jeden předmět či obor, ale může ho bavit a jít mu jen jedna dílčí oblast.
Nadání může být úzce specifické. Učili jsme i to, že i když jsou mentálně hodně napřed, pořád jsou to jen osmileté či desetileté děti. Taky je potřeba umět přijmout, že nás učitele nadané děti v některých svých oblíbených tématech obsahově předčí. A taky, že výuka ve třídě nemusí běžet vždy podle plánu a že vlastně to nejhorší je, když se učitel chce plánu mermomocí držet. 

Jedním z předmětů, který tady dlouho učíte a to už od první třídy, je etická výchova. Jaký je její hlavní přínos?
Etická výchova je klíčová hlavně kvůli vztahům ve třídě – učíme děti spolupracovat, respektovat se, umět nastavit hranice a říct druhému, co jim vadí. Zvlášť u starších žáků jsou vztahy naprosto zásadní. Pokud to mezi dětmi vře a ve třídě je špatná atmosféra, nejsme tam schopni učit, i kdybychom se snažili sebevíc. Proti jsou občas někteří rodiče, kteří mají pocit, že máme děti učit, ne řešit jejich vztahy nebo jak se mají.

Nechceme všechny srovnat do latě

Z dob, kdy jste se začali věnovat dětem se speciálními potřebami, máte dobře nastavené a fungující školní poradenské pracoviště. Jakou roli hraje v každodenním chodu školy?
Máme dvě školní psycholožky, několik speciálních pedagogů a etopeda, který k nám pravidelně dochází. Učitelé vědí, že se na ně mohou kdykoliv obrátit, pokud si nejsou jisti, jak s některým dítětem pracovat. Stejně tak rodiče, i ti mohou za odborníky přijít kdykoli. Psycholožka taky může chodit do výuky, sledovat, co se tam děje, a nabídnout řešení.

Jak konkrétně podporujete pedagogy v jejich práci?
Kvalitní učitel je podle mě ten, kdo umí reflektovat, že děti nejsou stejné – a umí na to reagovat. My se snažíme pedagogy podporovat především časem a prostorem – například tím, že mohou spolupracovat, chodit si vzájemně do tříd na hospitace, tvořit společně. Máme pravidelná setkání učitelů, kteří učí v programu pro nadané – tady sdílíme, co funguje, co ne, jaká témata děti zaujala. Máme také tzv. přechodová setkání, kdy si kolegové, když se dětem mění vyučující, předávají informace o třídě – co konkrétně dětem vyhovuje, co se osvědčilo, jaká jsou specifika té dané třídy.

Benefitují z vašeho přístupu i ostatní dětí?
To je možná to nejcennější – že se náš systém péče o nadané přelil do péče o všechny děti. Naučili jsme se vnímat potřeby každého žáka, bez ohledu na jeho diagnózu nebo nadání. A hlavně – děti se učí, že je v pořádku být jiný. Že každý má jiný rytmus, jinou silnou stránku. To vytváří prostředí, kde se méně srovnává a více spolupracuje.

Jak často se vás někdo ptá, jak pracovat s nadanými?
Často. Vždycky odpovídám, že každý má nějaké potřeby a škola by je měla aspoň částečně naplňovat – i ten malý člověk by měl zažívat, že na něm záleží. Není přece smyslem školy, abychom všechny srovnali do latě a všichni ve stejný den počítali stejné příklady, bez ohledu na to, co děti, které sedí ve třídě, zrovna potřebují.

Tereza Martínková (*1977)
Vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor český jazyk a literatura - dějepis. Při studiu učila čtyři roky na pražské Základní škole nám. Curieových. Po rodičovské dovolené se na školu vrátila, v roce 2006 se stala zástupkyní a o sedm let později ředitelkou, jíž je dodnes. ZŠ nám. Curieových je falultní školu pedagogické fakulty, zaměřuje se na nadané děti a mimo jiné spolupracuje s Mensou ČR.