V lidech, které podporujeme, i v těch, s nimiž spolupracujeme, vidíme příběhy a přejeme si, aby je viděl i svět kolem nás. Přinášíme některé z nich, v nichž přemýšliví mladí lidé odhalují kousek sebe, svých snů, tužeb i překážek, které musí překonávat. Můžeme tak společně nahlédnout do jejich světa a vnímat jeho jedinečnost.
Přemýšlivec myslí jinak - myslí nepřetržitě.
Je nápaditý, zvídavý, uvažuje logicky.
Může být tvrdohlavý, přehnaně kritický či přecitlivělý.
Tvoří složité větné konstrukce, anebo mluví málo z obavy,
aby se nevyjádřil špatně.
Brzy se zajímá
o písmena, čísla, vesmír, elektřinu
či smysl života.
Naším posláním je vytvářet prostředí, ve kterém může dítě růst, rozvíjet se podle svých potřeb a plně využít svůj potenciál. Prostředí, kde je normální přijímat jedinečnost každého z nás tak, aby každý z těchto skrytých příběhů nakonec našel svůj lepší konec.
Péťa, 10 let
Péťa pořád pospíchal, aby se dostal co nejrychlejší cestou tam, kam potřeboval.
Péťa byl odjakživa veselé dítě. „První úsměv na tváři vykouzlil už v porodnici,“ vzpomíná na narození svého syna maminka Monika Dvořáková. Péťa byl vždy akční a dodnes potřebuje hodně pohybu, zároveň je však velmi zvídavý a od svého okolí vyžaduje neustálou interakci.
Číst se naučil sám ve čtyřech letech. „Maminka s tatínkem neměli tolik času, aby mi pořád četli, tak jsem se to naučil sám, abych na ně nemusel čekat,“ konstatuje Péťa.
Má v sobě silný vnitřní motor, který ho žene neustále dopředu. Sám sobě stanovuje vlastní cíle, které mohou být občas příliš vysoké. „Pamatuji si, že mi v první třídě řekla paní učitelka, ať to doma hlídáme, protože i dětem se může stát, že vyhoří,“ popisuje Monika. Péťa je na sebe totiž velmi náročný.
Péťovi rodiče si dlouho neuvědomovali, že by měl být „jiný“. Jedna z učitelek ve školce jim však doporučila, aby se obrátili na odborníky a zvážili předčasný nástup do školy.
Kam se obrátit, neporadil nikdo. Monika trávila hodiny hledáním, telefonováním a zjišťováním informací. Výběr školy byl dlouhý proces, při kterém narazila na to, že podpora nadaných děti v českém systému je spíše náhodná, daná ochotou se dětem věnovat. „Dodnes si pamatuji slova jedné paní ředitelky: Vy máte nadané dítě? No, to Vám opravdu nezávidím, to Vám nikdo nebude chtít pomoct. My Vašeho syna určitě umístit nemůžeme. Přeji Vám hodně štěstí.“
Nakonec našli školu, která s nadanými umí pracovat a děti začleňuje do kolektivu v kmenové třídě. Nadané děti tak nevyrůstají ve své bublině odtrženy od reality.
Péťa si je svého nadání vědom, ale nepřikládá mu velkou důležitost. Chápe, že samotné nadání není všechno a na spoustu věcí je potřeba trénink a dril. V tom mu pomáhá i škola, která učí děti, jak se učit od sebe navzájem.
Sledujte nás
