Přemýšlivec

O nadaných dětech se v poslední době už nemluví jen jako o nadaných, slovník se postupně mění. Proč? A co to vypovídá o našem přístupu k jejich podpoře?
Před lety, když jsme se na univerzitě začali tímhle tématem zabývat, se termín “nadané” děti používal naprosto běžně. A používáme ho dodnes - jednak proto, že je srozumitelný, a taky proto, že vystihuje skutečnost, tyto děti opravdu nadané jsou. Zároveň je však pravda, že nyní při diagnostice mluvíme spíš o “profilu schopností”. Tedy o tom, v jakých oblastech je dítě nadmíru rozvinuté, v čem napak průměrné, v čem případně slabší. Cílem je hledat způsoby, jak ho rozvíjet v jeho silných stránkách, a pokud je to třeba, jak kompenzovat jeho nedostatky.

Jakou vypovídající hodnotu má v tomhle kontextu IQ dítěte?
Jen velmi malou. Když řeknete, že dítě s IQ 130 je nadané a s IQ 129 není, jakou informaci to má? Co si z toho má odnést samotné dítě, rodič, učitel? Proto je podle mne daleko smysluplnější mluvit o konkrétní oblasti nadání – například vizuálně-prostorové, logické, jazykové – a přemýšlet, jak s tím dál pracovat, jak dítě konkrétně podpořit.

Děti s dvojí vyjímečností

Na Masarykově univerzitě působíte pětadvacet let. Jak jste se k tématu nadaných dětí dostala?
Náhodou. Když jsem si kdysi na Filozofické fakultě vybírala téma diplomky, zaujalo mě spojení matematického a hudebního nadání. Než jsem si ho ale  stihla zarezervovat, bylo zabrané. O pár let později, kolem roku 1997, jsem se k tématu vrátila během doktorátu. Spolu s profesorem Josefem Švancarou, který působil jako místopředseda Společnosti pro talent a nadání, jsme začali zkoumat nadané děti a jejich vývoj.

Na co jste se během svého doktorského studia zaměřila?
Rozhodla jsem se pro kvalitativní výzkum zaměřený na socio-emoční obtíže nadaných dětí. Zajímalo mě, jestli platí, že nadané děti mají zároveň větší riziko psychických obtíží. Navštěvovala jsem školy, testovala děti jednoduchými screeningovými metodami a vedla rozhovory s rodiči. Co mě překvapilo, bylo silné emoční prožívání těchto rodin. Rodiče často žili v jakési vnitřní houpačce – na jednu stranu byli na své dítě hrdí, na stranu druhou měli strach, jak ho přijme okolí a co s ním bude dál.

Narazila jste ještě na něco zajímavého?
Zkoumali jsme 58 dětí a ty se nám samovolně rozdělily do dvou skupin. První byla, řekněme, „klasická“ – děti, které byly učiteli i rodiči vnímány jako šikovné, nadané, zvídavé. K tomu se nám ale objevila menší skupina asi deseti dětí, které měly velmi dobré výsledky například v prostorových testech, ovšem učitelé je vnímali jako problémové. Tehdy jsme si poprvé všimli toho, čemu se dnes říká dvojí výjimečnost – tedy spojení nadání a poruchy učení.

Tehdy jste termín „dvojí výjimečnost“ neznali?
Když jsme se po tom pídili víc, zjistili jsme, že v USA to začalo být velké téma v 80. letech. Zprvu se pro tyto děti těžko hledala definice, ve Státech se mluvilo o paradoxních žácích, protože učitelé nechápali, jak může dítě, které dělá chyby v základních počtech, mít tak dobré třeba logicko-matematické uvažování.

Co jste viděli v českých školách vy?
Říkali nám, že jejich děti jsou buď nadané, nebo mají poruchu učení, obojí není možné. Ukázalo se taky, že nadané děti svoje handicapy dokáží dobře maskovat a kompenzovat, takže o nich dlouho nikdo nemusí vědět. Jejich potenciál zůstává skrytý. A taky se ukázalo, že je učitelé často nevidí jako chytré, ale jako problémové. Stávalo se vcelku běžně, že je posílali do pedagogicko-psychologické poradny kvůli potížím, ne kvůli podezření na nadání. A tam se na nadání přišlo vlastně náhodou. Což se stává i dnes. Každopádně tehdy, v roce 2000, vznikl nápad na samostatný výzkum, který se zaměřoval právě na tyto „neviditelné“ nadané.

Jak vypadá dítě s dvojí výjimečností?
To je právě paradox. Na první pohled se zdá, že se jim mnohé ve škole nedaří – bývají pomalé, chybují, mají problémy s pamětí, nezvládají diktáty, čtení. Ale když jim dáte složitější úkol třeba s logickým nebo prostorovým uvažováním, najednou jim to jde exelentně. Učitelé, kteří tuší, že jde o nestandardní dítě, často říkají: „Je zajímavé, že je velmi šikovný na matematiku, ale násobilku si nepamatuje.“ Nebo: „Výborně přemýšlí, ale čte hrozně pomalu a s chybami.“ Školy, zejména na prvním stupni, se ale často zaměřují zejména na čtení, psaní, jednoduché počítání, na rychlost a správnost, takže nadání nemusí být vůbec vidět.

Jak se tyto děti cítí?
Čelí obrovskému stresu. Mají nízké sebevědomí, zažívají frustraci. Učitelé často vidí jen jednu stranu – buď chytří žáci, nebo problémoví. Přitom by stačilo, kdyby škola uměla víc rozlišovat, nehodnotit děti jen podle diktátu, ale třeba i podle toho, jak zajímavou a komplexní slohovou práci dokáží napsat. Když jsme těmto dětem dali například náročnější texty v oblasti, která je zajímá – třeba časopis ABC – četly s mnohem větší chutí a porozuměním než ze slabikáře. Navíc se ve čtení velmi zlepšovaly. Potřebují výzvy, které odpovídají jejich schopnostem, a zároveň podporu v tom, co je brzdí. Řada z těch, které jsme sledovali, se dnes velmi dobře uplatňuje, často v technických a uměleckých oborech.

Problém není v dětech

V Česku se dlouhodobě nedaří nadané děti identifikovat. Proč?
To je velký problém. Často máme stereotypní představu, že nadané dítě je klidné, hlásí se, dobře čte, všechno zvládá. Ale realita je jiná. Některé ruší, běhají, chtějí jít do hloubky v tom, co je zajímá, nechtějí neustále opakovat to, co umí, jiní mají mají potíže s diktáty nebo násobilkou – ale zároveň doma tvoří projekty o sluneční soustavě nebo řeší z hlavy mocniny. Učitelé to často přehlédnou nebo špatně vyhodnotí. Na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity přednáším už pětadvacet let budoucím výchovným poradcům (kteří už učí na škole a na fakultě si dodělávají vzdělání, aby se stali výchovnými poradci - pozn.red) a každý rok jim na začátku pokládám stejnou otázku: „Máte ve vaší škole intelektově nadané dítě?“ A každý rok je odpověď stejná – většina mlčí, ozvou se maximálně dva až tři. Přitom statisticky by měli mít ve škole minimálně 3 až 5 procent nadaných dětí. Je jasné, že problém není v dětech, ale v tom, že je neumíme najít.

Je něco, co se v tomhle ohledu za poslední roky zlepšilo?
Něco ano. Díky novele školského zákona z roku 2016 se nadání a podpora nadaných vůbec poprvé dostala do vyhlášek. Vznikla síť koordinátorů nadání v krajích i v pedagogicko-psychologických poradnách, byly vytvořeny diagnostické standardy a vznikly i nové nástroje a publikace. Na papíře je systém mnohem dál než před deseti lety.

A jak to vypadá v praxi? Má to skutečný dopad na děti?
Tam už je to složitější. Přestože se něco změnilo, reálný dopad je zatím malý. Škol, které s nadanými dětmi systematicky pracují, je málo. A někdy se dokonce do projektů zaměřených na podporu nadání hlásí spíš kvůli své propagaci, než že by opravdu chtěly něco měnit. V poslední době, a to mě velmi mrzí, sice mnohé školy deklarují, že se systematicky věnují nadaným dětem, ale současně organizují přijímací zkoušky proto, aby mohly i velmi nadané děti s dvojí výjimečností odmítnout. Vybírají pouze ty  takzvaně bezproblémové, se kterými se “snadno” pracuje. A v neposlední  řadě se velmi často stává, že i když nadané děti identifikujeme, dál už s nimi nikdo nepracuje. Školy se nás pak ptají: „Dobře, víme, že máme ve třídě nadaného. A co teď?“ S tím, jak podpořit nadaného žáka, by si měl každý pedagog umět poradit. Hledat cestu, která nejlépe odpovídá potřebám konkrétního dítěte. Nikdy by to ale nemělo vypadat tak, že mu naloží víc učiva. Spíš mu má připravit jiné úkoly, takové, které jej rozvíjejí, nutí jej přemýšlet jinak, do hloubky, tvořit.

Takže učitelé pořád nejsou na práci s nadanými připravení?
Zatím spíš ne. Zkoumali jsme sylaby pedagogických fakult a zjistili, že jen asi polovina z nich má vůbec nějaký samostatný předmět věnovaný nadání. Učitelé se tedy často s problematikou nadaných dětí setkají poprvé až ve třídě. A tam je to velmi náročné – mají dvacet pět dětí, každé s jinými vzdělávacími potřebami…

Testujeme ve školám

Vaše práce s nadanými na univerzitě neskončila u výzkumů a přednášek. Začala jste se se svými kolegy zabývat identifikací nadaných dětí, vyvinuli jste screeningový nástroj Invenio, který s tím má pomoct. Jak vypadá?
Jde o sadu on-line her pro první stupeň, zaměřených na různé oblasti schopností. Tři z nich se zaměřují na logické myšlení v různých podobách (deduktivní, induktivní, matematické), další zjišťují prostorové schopnosti, dlouhodobou paměť, rychlost zpracování informací a také porozumění emocím a sociálním situacím. Teď dokončujeme testy měřicí krátkodobou paměť a verbální schopnosti.

Jak funguje v praxi?
Nabízíme ho do škol, kde si mohou vybrat, jaké testy konkrétně chtějí. Velkou předností je, že otestujete celou třídu, takže se může ukázat, že je v ní nadaný i někdo, u koho by to učitele nebo rodiče ani nenapadlo. Výstupem je automaticky generovaná zpráva – jak pro rodiče, tak pro školu a poradenské pracovníky. Učitelé mají k dispozici informace o tom, které děti ve třídě jsou nadané, v čem konkrétně vynikají a jak s nimi dál pracovat. Otestovali jsme už přes 15 tisíc dětí a identifikovali jsme víc než 500 nadaných žáků v různých oblastech. Testování ale něco stojí, což je pro mnoho škol překážka. Každý test vyjde na 200 korun pro jednoho žáka.

Zvažujete, že byste toto testování nabídli i rodičům?
Ano, na podzim plánujeme spustit takzvané domácí testování vybranými testy. Věříme, že dětem - a tedy i rodičům - napoví, ve kterých oblastech se jim více daří a jaké zvolit další vhodné aktivity pro jejich rozvoj. Zároveň je ale pro nás důležité směřovat k tomu, aby Invenio využívalo co nejvíc škol.

Před rokem jste v Brně založili Národní centrum podpory nadaní: Centrum Invenio. Co nabízíte tady?
Zakladateli Národního centra podpory nadání jsou kromě mě ještě Nadace RSJ a také Michal Jabůrek a Ondřej Straka, moji kolegové z katedry psychologie na Fakultě sociálních studií MU. Kromě standardních služeb v podobě diagnostiky a poradenství pro nadané děti nabízíme i podporu pro děti, které čelí nejrůznějším socio-emočním problémům. V brzké době chceme vybudovat laboratoř s virtuální realitou. Děti by tu hrály různé hry, jedna má být zaměřená na rozvoj socio-emočních dovedností.

Proč virtuální realita?
Z výzkumů plyne, že ve virtuální realitě se některé věci dokážete naučit lépe a snadněji než v reálném světě. Taky nabízíme odborná školení pro učitele, jak pracovat s nadanými žáky. Naším dlouhodobým cílem je lépe porozumět tomu, v čem je každé dítě silné, kde může mít limity, a najít pro něj co nejvhodnější formu podpory.