V lidech, které podporujeme, i v těch, s nimiž spolupracujeme, vidíme příběhy a přejeme si, aby je viděl i svět kolem nás. Přinášíme některé z nich, v nichž přemýšliví mladí lidé odhalují kousek sebe, svých snů, tužeb i překážek, které musí překonávat. Můžeme tak společně nahlédnout do jejich světa a vnímat jeho jedinečnost.
Přemýšlivec myslí jinak - myslí nepřetržitě.
Je nápaditý, zvídavý, uvažuje logicky.
Může být tvrdohlavý, přehnaně kritický či přecitlivělý.
Tvoří složité větné konstrukce, anebo mluví málo z obavy,
aby se nevyjádřil špatně.
Brzy se zajímá
o písmena, čísla, vesmír, elektřinu
či smysl života.
Naším posláním je vytvářet prostředí, ve kterém může dítě růst, rozvíjet se podle svých potřeb a plně využít svůj potenciál. Prostředí, kde je normální přijímat jedinečnost každého z nás tak, aby každý z těchto skrytých příběhů nakonec našel svůj lepší konec. Proto měníme pohled na nadané a usilujeme o společenskou změnu.
„Pamatuju si, co si pamatuju. Umím, co umím.“
Na první pohled je Michal Stefanov v tom nejlepším smyslu slova normální dospívající kluk. Ale když posloucháte jeho příběh, zjistíte, že to tak úplně není.
Michal chodí do kroužku dobrovolných hasičů, kde našel přátelství u dětí i dospělých.
Michal je typickou ukázkou tzv. dvojí výjimečnosti. Na jedné straně se musí vyrovnávat s dyslexií, dysortografií a dysgrafií v písemném projevu a vývojovou dysfázií, jež ho brzdí v komunikaci ústní. Má i mírnou formu poruchy pozornosti.
Na druhé straně má ale také vysoký intelekt a sám říká, že právě díky němu umí dysporuchy vyvažovat.
Michal od předškolního věku docházel na logopedii. Ve škole se přidaly potíže se čtením a psaním. Dostával pokyny, co procvičovat: všichni říkali, že stačí deset minut denně, ale nikdo neviděl, jak se to sčítá. Škola byla dřina.
Přes všechno, co musel Michal v rámci školní výuky vybalancovat, se nadaný necítí. „Neznám jiné podmínky, než jaké mám od narození. Pamatuju si, co si pamatuju. Umím, co umím. Asi díky intelektu jsem schopný si odargumentovat, proč jsou pro mě některé věci tak náročné. Vnímám, že ostatním jdou věci snáz, ale jinak?“ krčí Michal rameny.
S velkou racionalitou odmítá trendy, kterým podléhají jeho spolužáci. A se stejnou racionalitou přijímá i těžkosti, kterým čelí. V životě s dvojí výjimečností si totiž časem musíte zvyknout být připraveni úplně na všechno.
