Myslím, že jsem
přemýšlivec.

Přemýšlivec

V lidech, které podporujeme, i v těch, s nimiž spolupracujeme, vidíme příběhy a přejeme si, aby je viděl i svět kolem nás. Přinášíme některé z nich, v nichž přemýšliví mladí lidé odhalují kousek sebe, svých snů, tužeb i překážek, které musí překonávat. Můžeme tak společně nahlédnout do jejich světa a vnímat jeho jedinečnost.

Jak přemýšlivce poznáme

Přemýšlivec myslí jinak - myslí nepřetržitě.

Je nápaditý, zvídavý, uvažuje logicky.

Může být tvrdohlavý, přehnaně kritický či přecitlivělý.

Tvoří složité větné konstrukce, anebo mluví málo z obavy,
aby se nevyjádřil špatně.

Brzy se zajímá
o písmena, čísla, vesmír, elektřinu
či smysl života.

Naším posláním je vytvářet prostředí, ve kterém může dítě růst, rozvíjet se podle svých potřeb a plně využít svůj potenciál. Prostředí, kde je normální přijímat jedinečnost každého z nás tak, aby každý z těchto skrytých příběhů nakonec našel svůj lepší konec. Jsme Nadace RSJ a pomáháme myslet jinak.

Jsme Nadace RSJ a pomáháme myslet jinak.

Josef, 7 let

Příběh

Chceme mít hlavně spokojené dítě

Josefovi je sedm, chodí do první třídy, dávno počítá do tisíce, násobí a rozumí dělení. Školní docházku zpočátku komentoval slovy, že jde o ztrátu času - ale to koneckonců říkal i o školce.

Josef je nadané dítě a jeho rodiče, Kamila a Martin Jírovcovi, tak při výběru školy měli těžkou hlavu: „Bylo pro nás důležité, aby chodil někam nejlépe v blízkosti domova, aby měl partu kamarádů, mohl s nimi chodit ven na hřiště si zakopat, aby nevyrůstal v bublině,“ říkají. Josef sice udělal přijímačky do univerzitní základní školy při ČVUT, oni ale nakonec zvolili základku v pražské čtvrti Břevnov, kde žijí. „Nechceme ferrari, ale zdravé dítě, které bude spokojené,“ vysvětluje Kamila.
Úplně první, kdo Jírovcovým řekl, že by mohli mít doma nadané dítě, byla jejich logopedka. „Myslím, že to zmínila už na prvním sezení. Říkala: On je nadaný, že jo? Já na to, že nevím. A ona: Já už pár dětí viděla a můžu vám říct, že je.“ 

Před nástupem do školy v rodině řešili Josefovu školní připravenost a vyzrálost. „Špatně spal, byl dráždivý, zaťatý, emoce u něj lítaly nahoru dolů, nevydržel se dlouho soustředit,“ shrnuje Martin. Proto nakonec rozhodli, že do první třídy nastoupí až v necelých sedmi. 

Oba přiznávají, že zvládat emočně vypjaté situace není vždycky snadné. “Máme jednu emoci, která je tu s námi pořád,” poznamená Kamila. Je to naštvání a vztek. “Je nesmírně těžké to jako rodič uchopit, protože to je na denním pořádku. Přitom když se nám s vypětím všech sil podaří syna ze vzteku vyvést, pak z toho všichni obrovsky těžíme,” říká Kamila.  Co pomáhá, je synova schopnost o svých emocích mluvit. “Dobře si všímá toho, co se s ním děje a umí to verbalizovat,” dodává.
Josef má ještě o tři roky mladší sestru Adinu, také nadanou, ale povahově jinou. “V některých situacích si vyhodnotí, že je lepší nechat bráchu být a zůstat stranou. A kolikrát dokáže vstoupit mezi nás a Josífka a uklidnit ho,” dodává Kamila.

Rozdílnost v projevech nadání není nic neobvyklého. Z různých výzkumů plyne, že nadaní chlapci bývají výraznější ve svém chování. Oproti tomu dívky, jelikož jsou sociálně víc napřed, často upozaďují své kognitivní potřeby, méně vyčuhují, dokáží se lépe přizpůsobit okolnostem a momentální situaci. Třeba proto, aby zapadly v kolektivu. A kvůli tomu se někdy stane, že nikdo neobjeví jejich talent, nebo je dlouho skrytý. A často je to tak, že je objevený díky staršímu sourozenci. 

Přečtěte si celý příběh

Přemýšlivci

Sledujte nás