Přemýšlivec

Vystudovala jste Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy se zaměřením na první stupeň základní školy. Vždycky vás to táhlo k dětem? 

Když jsem studovala na gymnáziu v Roudnici nad Labem, dělala jsem od všeho něco, nikdy jsem nebyla úplně vyprofilovaná. Byla jsem jedničkářka, chodila na výtvarku a na klavír, hrála basketbal, plavala, hodně četla. Představa, že budu učit děti, se mi ale zamlouvala. Kantořina mě vábila asi i proto, že moje maminka byla učitelka. Na vysoké škole jsem nicméně zažila deziluzi. 

Co se stalo?

Celé studium bylo odříznuté od reality. Nebylo to o dětech, ale zejména o předmětech. Učili jsme se třeba vývojovou psychologii, ale zejména její historii. Bylo to hodně teoretické, žádné kazuistiky. Měli jsme pak sice praxi ve škole, jenže paní učitelky, které nás měly na starost, lpěly na správně linkovaný sešitech a jiných nepodstatných věcech, které nesouvisely s dítětem jako lidskou bytostí.

Vzpomenete si na něco konkrétního?

Na své první praxi ve Svobodné základní škole v Praze (státní škola, která klade důraz na integraci výuky, individuální přístup, slovní hodnocení a partnerský vztah mezi učiteli, žáky a rodiči - pozn.red.) jsem měla ve třídě holčinu s afázií (porucha řeči, která vzniká v důsledku poškození mozku - pozn.red.), skoro nemluvila, pracovala hodně pomalu. Byla v první třídě a neuvěřitelně počítala. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to v hlavě má, jen je pro ni těžké rychle něco říct nebo napsat. Domluvila jsem si s ní systém cedulek a když se počítalo, vždycky mi ukazovala jenom poslední číslici výsledku, protože tu byla schopná vcelku rychle najít a zvednout. A ještě jedno dítě jsem tam potkala, což bylo moje první setkání s nadaným dítětem.

Povídejte.

Byl to kluk, taky prvňák.  Když se první školní den děti ve třídě představovaly, pan ředitel se jich ptal, co je nejvíc baví. A tenhle chlapeček začal říkat, jak miluje fyziku a astronomii a zdůraznil, že tím nemyslí astrologii, a taky že čte Olivera Twista v angličtině. Jeho maminka mi pak říkala, že všechno, co řekl, je pravda, ale taky je pravda, že si neumí zavázat tkaničku a počůrává se. 

Jak jste si s ním poradila?

Domluvila jsem třeba, aby na fyziku chodil do osmé třídy. Pamatuju si, jak mi ho jednou pan učitel z osmé třídy vrátil s tím, že osmáci píšou test a že tam být nemůže, protože by jim napovídal. Byl to zároveň opravdu velký dispraktik, což není u nadaných nic neobvyklého. Každou chvíli brečel, sociálně byli jeho vrstevníci mnohem dál než on. Akademicky byl ale úplně někde jinde zase on a prvouku se opravdu učit nepotřeboval.
mezititulek Skok do byznysu

Co jste dělala, když jste dostudovala?

Chtěla jsem zůstat v Praze, jenže z učitelského platu se v hlavním městě žilo těžko. Nastoupila jsem na základku v Brandýse nad Labem a po nocích dělala barmanku, abych si vydělala na nájem. Po pár letech jsem přešla do komerční sféry. Myslela jsem si, že to bude jen na chvíli a pak se zase vrátím do školství, ale nakonec z toho bylo deset let. Jednu dobu to dokonce vypadalo, že se do školství nevrátím vůbec a budu pokračovat v kariéře v soukromém sektoru.

Proč jste se nakonec k dětem přece jen vrátila?

Vyhořela jsem. Byznys mi přestal dávat smysl, lidsky jsem se cítila k ničemu. 

Takže jste udělala radikální změnu?

Doslova. Z firmy jsem odešla, odstěhovala se z Prahy a začala bydlet u kamarádů na severovýchodě Čech, v hájence v Adršpachu. A začala nanovo. Zašla jsem do speciální školy v Teplicích nad Metují s tím, že bych chtěla dělat asistentku. To bylo v roce 2010. Po nějaké době jsem se začala dělat asistentku v jiné škole, v malotřídce ve Vernéřovicích na Broumovsku. Tady jsem zažila naprosto skvělý přístup k dětem.

Proč jste dělala asistentku?

Ve školství jsem nebyla deset let, měla jsem pocit, že nemůžu naskočit hned za katedru. Chtěla jsem zjistit, co se za tu dobu změnilo. V roce 2014 jsem pak poznala sestru Cyril a mezitím ještě porodila našeho prvního syna.

Kde se to naučil?

K sestře Cyril  se ještě dostaneme. Nyní se zeptám na vašeho syna, který je mimořádně nadaný a který byl impulsem pro vaši novou životní a pracovní náplň. Jak přesně vás ovlivnil? 
Když šel do první třídy, už uměl číst a počítat, byl hodně zvídavý. Z vývojové psychologie víte, co kdy má dítě v jakém věku umět, jenže tyto poučky najednou nefungovaly. Vaše dítě umí číst ve čtyřech letech a vy nevíte, jak se to naučilo, chce si s vámi neustále povídat, řešit věci do hloubky, vytváří dlouhé věty v době, kdy má teprve skládat dohromady první slova. Nechce venku kopat do míče, místo toho si čte. A lidi se na vás začnou divně dívat, protože si myslí, že ho to doma učíte, že jste ambiciózní rodič. 

Jak jste to řešila?

Samozřejmě jsme zvažovali, jakou školu vybrat. Nechtělo se nám ho dávat do elitní školy, protože věříme, že děti mají poznat různorodost. Po velkém zvažování jsme ho dali do spádové školy. Věděla jsem, že je to místo, kde učí učitelky s velkým srdcem. Zašla jsem jim nesměle říct, že synek je už dlouho nadšený čtenář a přírodovědec a obávám se, jak to s ním v první třídě půjde zvládnout. 

Co bylo dál?

A pak jsme doma sledovali, jak je z obsahu výuky zklamaný, nebaví ho to a nedává smysl. Zároveň byl děsivě nepraktický, stále se na něj někde čekalo, stále něco někde hledal, měl často velmi svérázné komentáře. A lidi na nás koukali s tím, že když je tak chytrý, proč mu teda nevysvětlíte, co by měl dělat,  jak by se měl chovat? 
V mezičase se vám narodil druhý syn, také mimořádně nadaný. A ten s vámi coby malé miminko absolvoval kurz sestry Cyril. Posléze jste se stala lektorkou programu hodnotového vzdělávání, který jste společně s kolegy a sestrou Cyril vytvořili. Jak vás ovlivnilo toto setkání?
Velmi. Sestra Cyril byla katolická řeholnice, která většinu života působila v Indii, zejména v Kalkatě. Proslula svým průkopnickým přístupem k inkluzivnímu vzdělávání – například tím, že do běžných školních lavic integrovala děti z ulic, sirotky nebo děti z kastovně vyloučených komunit. Její metody kombinovaly důraz na důstojnost, respekt a praktické hodnoty jako soucit, zodpovědnost nebo odvaha. Její filozofií kromě jiného bylo “rozhlédni se kolem sebe, podívej se, co je potřeba, a to udělej.” A přesně to jsem nakonec udělala taky. 

Kde jste ji potkala?

Na mé alma mater se promítal film Tvé místo vedle mě o jejím životě v Kalkatě, který natočila Linda Jandejsková. Sestra Cyril tehdy přijela do Prahy a vedla tady pětidenní kurz, na který jsem chodila. Když jsem ho absolvovala, měla jsem pocit, že jsem se naučila víc než za pět let ve škole. 

A o pět let později jste založila Badatelskou akademii Datel.

Paralelně jsem začala přemýšlet o tom, že se u nás věnuje hodně času a energie dětem se speciálními potřebami, na nadané se ale zapomnělo. A navíc se kolem nich vytvořila řada mylných představ. V roce 2017 jsem o tom začala přemýšlet, dva roky vše připravovala, rešeršovala, bavila se s lidmi, kteří mají zkušenost s nadanými. A v roce 2019 jsme spustili první běh badatelského týdne. 

Přijít věcem na kloub

Podstatou vaší badatelské akademie je, že děti z různých škol jednou za čas nebudou chodit do své školy a místo toho stráví týden ve vaší “škole”, kde do hloubky a v souvislostech objevují jedno téma. Jaké byly začátky badatelské akademie, která sídlí v Litoměřicích?

Původně jsem si myslela, že budeme pracovat se stálými skupinami dětí – třeba dvěma partami - mladšími a staršími, které se budou po čtvrt roce střídat. Když se měl projekt spustit, dělala jsem promo po školách, oslovila ředitele, některé nadchla, jiní si ťukali na čelo. Představila jsem to učitelům, pak rodičům, děti se začaly hlásit – a tehdy jsem se náhodou zmínila o projektu v Nadaci RSJ, kde to zaujalo ředitelku Lenku Eckertovou - a nadace nakonec můj nápad finančně podpořila. 

Jenže pak přišel covid… 

Ano, tři dny před zahájením prvního badatelského týdne se celé Česko zavřelo, všechno jsme rušili, vraceli peníze. I tak jsme ale nakonec "badatelskou akademii v azylu" spustili, nejdřív online, následně jsme připravovali stanoviště v parcích a přírodě, kam děti samostatně chodily s připravenými úkoly – třeba s geologem Prokopem Závadou jsme modelovali sopečné jevy. Po covidu jsme pokračovali offline, ale už ustoupili od myšlenky stálých skupin a začali pořádat badatelské týdny pro děti, které zajímá dané téma. 

Jak Badatelská akademie funguje dnes?

Rodiče mohou dítě přihlásit buď na jedno téma v roce, nebo klidně na všechna. Témata jsou různá. Jezdí za námi vědci a odborníci, kteří dětem vyprávějí o matematice a meteorologii, o muzice a fyzice, o tom, jak se píšou příběhy nebo na čem je závislé lidské tělo. Za rok stihneme dvacet týdnů a desítky jednodenních akcí. Naše děti jsou velmi vnímavé, hledají smysl v poznávání, v bádání, v tom, že věcem přicházejí na kloub. A nepotřebují k tomu složitou podporu – stačí jim, když můžou něco objevovat, ponořit se do toho, co je zajímá. 

Co se může stát, pokud přemýšlivé děti nedostanou dostatečnou podporu?

Pokud se cítí nepochopené, ztracené v sociálních situacích nebo pokud jejich schopnosti nenajdou správné využití, mohou použít svůj intelekt proti sobě - revolutují, utvrzují se v tom, že jsou divní a nezapadají, cítí se mizerně a nedokážou si s tím poradit. Proto je pro nás důležité pracovat i s osobnostním rozměrem – pomoct jim najít své místo, smysl a odvahu stát si za svým pohledem na svět.

V praxi to u vás vypadá jak? 

Jednou z klíčových věcí je, že jsme odstranili soutěže a hodnocení. Nechceme, aby děti měly pocit, že jejich hodnota závisí pouze na tom, jestli jsou nejlepší. Naopak – ukazujeme jim, jak je každý jiný, že každý přemýšlí jinak a že i když něco nejde, může to být cenná zkušenost. Třeba, že někdo může být poslední a nic se neděje. Neříkáme, že nikdy nebudou třeba soutěžit, ukazujeme jim ale, že existuje i místo, kde se soutěžit nemusí, že existují i jiné verze toho, jak můžeme fungovat.

Dostáváte od dětí zpětnou vazbu? Čeho si nejvíc cení?

Často říkají, že se jim líbí pravidlo „nemusím“, tedy dobrovolnost. Baví je, že si na věci můžou sáhnout, vyzkoušet je. Oceňují, že se u nás nikdo nikomu nevysmívá, že se můžou na cokoliv zeptat. A taky vnímají, že když někdo něco řekne nebo se zeptá, bere se to vážně. Naším cílem je, aby měly sebevědomí ustát si svoje vidění světa, žily svými zájmy a znalostmi a taky uměly zdravě pochybovat. 

Dana Hádková (1973)

Vystudovala Pedagogickou fakultu UK. Badatelskou akademii Datel založila v roce 2019. Za posledních pět let prošlo akademií 450 dětí. V současnosti fungují tři stálá “badatelská” místa – v Litoměřicích, Ústí nad Labem a v Hronově na Náchodsku. Nově by mělo vzniknout badatelské hnízdo i v Litvínově. Zároveň se uvažuje o dalším rozšíření po republice, a to ve spolupráci s knihovnami. Součástí rozvoje je i koncept juniorských lektorů – dětí, které samy prošly Badatelskou akademií, a nyní jezdí po školách a přednášejí zajímavá témata svým vrstevníkům.